neděle 2. prosince 2007

Existuje Santa Claus?

Na světě je asi dvě miliardy dětí (osoby mladší 18 let). Protože Santa nenavštěvuje děti Muslimů, Hindů, Židů a Buddhistů, snižuje to počet navštívených na 15%, čili asi 378 miliónu (podle Úřadu pro Populaci). Průměrná hodnota 3.5 domácnosti na dítě znamená 108 miliónů domů, přičemž předpokládáme existenci alespoň jednoho hodného dítěte v každém. Santa pracuje o Vánocích zhruba 31 hodin, díky různým časovým zónám. Předpokládejme, že cestuje na západ (což je logické). Celkově to znamená 967.7 návštěv za sekundu. To znamená, že pro každý Křestaňský dům s hodným dítětem má Santa asi 1/1000 sekundy na zaparkování saní, vysednutí, sestup krbovým komínem, naplnění ponožek, snědení občerstvení, které pro něj bylo připraveno, výstup komínem, nasednutí do sani a přesun k dalšímu domu. Když předpokládáme, že těchto 108 milionů domů je rovnoměrně rozloženo okolo Země (což není pravda, ale postačí to pro naše výpočty) znamená to 0.78 mil mezi dvěma domy, celkově 75.5 miliónů mil, nepočítaje přestávky na umyti a odpočinek. To znamená, že Santovy saně se pohybují rychlostí 650 mil za sekundu --- 3000 krát rychlost zvuku. Pro srovnání, nejrychlejší dopravní prostředek vyrobený člověkem, vesmírná sonda Odysseus, se pohybuje směšnou rychlostí 27.4 mil za sekundu a běžný sob dokáže běžet maximálně rychlostí 15 mil za hodinu. Náklad saní je další zajímavý element. Za předpokladu, že každé dítě nedostane dárek větší než středně velká stavebnice Lego (asi jeden kilogram), pak saně vezou 108 tisíc tun, nepočítaje v to váhu samotného Santy. Na zemi utáhne běžný sob ne více než 150 kilogramů. I když zaručíme že "létající" sob unese desetinásobek normálního nákladu, let by nebyl možný s osmi, dokonce ani s devíti soby. Santa by jich potřeboval 72 tisíc. To zvyšuje hmotnost (bez váhy saní) o dalších 21600 tun. Celkově se dostáváme na 130 tisíc tun, což je zhruba dvojnásobek váhy Královny Alžběty (lodi, ne vládkyně). 130 tisíc tun, cestujících rychlosti 650 mil za sekundu vytváří obrovský vzdušný odpor --- zahřívalo by to povrch sobů a saní stejným způsobem jako raketoplán vstupující do atmosféry. Vedoucí pár sobu by absorboval 14.3 quintilionu joulu každý. Krátce řečeno, téměř okamžitě by shořeli, vystavujíc tak náporu pár za nimi a tvoříc mohutnou zvukovou explozi. Celý zápřah sobu by se tak odpařil během 4.26 tisíciny sekundy, neboli během Santovy návštěvy v pátém domě. Ale i kdyby toho nebylo dost. Saně akcelerují z 0 na 650 mil za sekundu během 0.001 sekundy. Přetížení odpovídá asi 17500 G. 125 kilogramů těžký Santa (a to by vypadal ještě celkem hubený) by byl přitlačen na sedadlo saní váhou 2187500 kilogramů, okamžitě drticích jeho kosti a orgány a to by ho změnilo na třesoucí se skvrnu růžového rosolu.
Proto, jestliže Santa Claus existoval, je teď mrtvý.

Zdroj: http://hela.webgarden.cz

Ještě můj názor na Santu: My máme Ježíška, Amíci mají Santu. Takže ať si ho tam nechají a necpou ho do celého světa. Ostatní to taky nedělají. Zkuste pak dětem vysvětlit, že dárky jim opravdu nenosí dědek v červeném ale Ježíšek.

čtvrtek 22. listopadu 2007

"Smažák"

Mám tady tip na výbornou a rychlou večeři, přičemž odpadá obalování sýra v trojobale. Není to tak tučné a sýr nevytéká na pánvi. Postup je velmi jednoduchý.....

POTŘEBNÉ INGREDIENCE (na 6 porcí)
150 g tvrdého sýra

200 g
šunky
6 celých vajec
tuk a strouhanku na vymaštění

(libovolné koření)
A samozřejmě nějakou nádobu nejlépe velký
hrnek(polívkový) nebo nerezovou či keramickou misku.

POSTUP
Sýr nastrouháme a šunku
nasekáme na malé kousky. Hrnky řádně vymastíme, vysypeme strouhankou a jdeme plnit....Začínáme vrstvou strouhaného sýra . Na sýr následuje nasekaná šunka. Na šunku rozklepneme 1 vajíčko. Na vajíčko opět navrstvíme šunku. A na konec opět vrstvu strouhaného sýra. Naplněné hrnky vložíme do vyššího plechu nebo pekáčku a zalijeme vroucí vodou , tak do ½ výšky hrnečků. Celé vložíme do rozpálené trouby a pečeme při vysoké teplotě cca 230 stupňů po dobu cca 20 minut do zlatohnědé barvy.

Podáváme z vařenými či opečenými brambory a tatarskou omáčkou.

Dobrou chuť!


Recept doporučuju z vlastní zklušenosti, je to výborné!
Kájo, recept mám od Katky a ta ho má od tety a ta ho má od bůhví koho atd.

středa 14. listopadu 2007

PowerShot!


Dnes jsem celé odpoledne strávil klikáním. Brouzdal jsem po netu a nevím jak, ale dostal jsem se k foťákům. Už dlouho mám v plánu vyměnit svůj kanón(Canon A60).Ve své době jeden z nej kopmaktů na trhu, který dostal mnoho ocenění. Ale, kde jsou ty časy. Ne že by už byl na fotohřbitově, ale už je to stařík a nemá tam daleko. Občas zlobí a má něco(a někoho-tím nemyslím sebe) za sebou. Mám ho již 40 měsíců(něco přes 3 roky) a za tu dobu technika značně pokročila a s ní i moje nároky. Takže současné funkce pro mě již nejsou dostačující, a proto jsme se začal pokoukávat po novém. Dnešní nabídka fotoaparátu a vůbec veškeré elektroniky je tak široká, že zorientovat se, dá dost práci. Naštěstí tomu trošinku rozumím a vím co chci, tudíž to bylo jednodušší. Při výběru čehokoli si člověk musí dát otázku co chce a pak podle toho vybírat (a že je z čeho). Moje první otázka nebyla jestli na to mám prachy. Nemám( i když ráno jsme se ještě měl:( ). Ptal jsem se sám sebe:Chci opět Canon nebo dám přednost jiné značce?Lákal mě totiž i Panasonic (mám s ním pár zkušeností). Pak jsme si ale odpověděl, že chci Canon, protože je mi ta značka sympatická, je zárukou kvality a jsem na ni zvyklý stejně jako na ovládání, které je pro mě velmi ergonomické (prostě jednoduché a pochopitelné i bez návodu).
Další otázka se již týkala peněz. Je totiž důležité, kolik peněz do toho chci investovat, páč od toho se to vše odvíjí a navíc se výběr velmi zúží.Nuže, další otázky probíhali v technické duchu. Kompakt nebo ultrazoom(ne, zrcadlovku opravdu nepotřebuju), kolik Mpx, jaký displej, jaký blesk, jaký hledáček, jakou barvu(ano i ta je důležitá).A dál už se velice rozhodovat nedá, když už je to od jedné značky, protože takové ty serepetičky a vychytávky už tam jsou stejné.Takže jsme klikal, prohlížel a četl a četl (opravdu) recenze a články až jsem dospěl k názoru že CHCI
Canon PowerShot S5 IS.
Takže mám další sen. (Kdyby se někdo ptal jak to vypadá když má někdo vysněný foťák, mobil, auto a pod.) Jo, jinak vyrábět elektroniku je kšeft jako prase, takže vřele doporučuji začněte něco vyrábět.

pondělí 12. listopadu 2007

Medvědín z mobilu. A česky.

Majitelé nových modelů telefonů Sony Ericsson mají stejně jako já možnost publikovat na svůj blog přímo z mobilu. Tuhle vymoženost jsem sice objevil hned když jsme měl telefon nový, ale začal jsme se tomu věnovat až teď. Má to výhodu v tom, že když máte aktuální myšlenku můžete ji hned publikovat.Jako často já. A navíc je teď blogger.com i česky, takže blogování a je mnohem jednodušší.
Hned na začátek Moon na dvorku Naděje;)

neděle 11. listopadu 2007

úterý 24. července 2007

Mentos & Cola


Zkusili jste někdy hodit Mentos do Coly? Ne? Zkuste to je to sranda;)
A mrkněte i na další videa s Mentos a Colou...

sobota 23. června 2007

Cestou z Vlachovic

Po tom co jsme domluvili ještě nějaké detaily co se týče tábora a po zjištění ,že se nám provětrají peněženky, když jsme zjistili, že ubytování na táboře bude dvojnásobně dražší, jsme se v doprovodu paní z vesnice a velmi mírného kapkání vrátili dolů do Vlachovi, vysadili paní a vydali se směr rodné Otrokovice. Zpátky jsme nejeli přes pekelný kopec Doubrava, ale vzhledem k méně klikaté cestě jsme jeli přes Dolní Lhotu. Ještě než jsme v Haluzicích změnil směr, zastavili jsme nad dědinou vystoupili z auta a počali všichni telefonovat neboť jako první nám volala Zuzka že jí padá klubovna na hlavu.Očekávané přívalové deště již postihli Otrokovice a počali společně s panem větrem páchat škody. Stáli jsme na kopci a na jedné straně ve směru naší cesty, černota mraků splývala s černotou lesa na kopci a na druhé vysvítalo mezi mraky sluníčko. Nad námi bylo šedo, vál vlahý větřík a ptáčci si prozpěvovali. Nebylo tedy kam spěchat. I přesto jsme se rozjeli vstříc hromům, bleskům, dešti a vichřici. Teprve cestou do Zádveřic nám začalo opravdu hodně pršet a rychlost naše i aut kolem se zpomalila tak na 50, páč víc to nešlo, nechtěl-li někdo riskovat alternativní cestu v příkopu či srážku s někým jiným.V hustém dešti jsme jeli v podstatě až do Otrokovic. Krom toho, že nebylo vidět skoro nic přes hustotu kapek tak ani mé pokažené ovládání od ventilace mě nepomohlo. Vzduch foukal jen na nohy a na nás, ale na okno ne, takže zamlžené okna měl na starosti John s jelenicí:) Akční to začalo být teprve v Zlíně když jsme se začali brodit v desítkách centimetrů vody na cestě a ze Zlína, který je v kopci se stala jedna velké řeka s mnoha potůčky kolem, takže třeba od Velkého kina na Náměstí práce tekl jede velký potok beroucí s sebou vše drobné co bylo na cestě. Nedalo se jet ani v pravém pruhu neboť kraj cesty byla jedna velká kaluž. A chvíli jsem nevěděl jestli si nemám začít říkat pan kapitán namísto pan řidič..Od špáru dál už byla cesta klidnější.Další vzrůšo nastalo až v Vítkovicích kde se neznámo z kterých kopců, když tam žádné nejsou, vzalo na cestě a v příkopě obrovské množství vody, tak, že i Hřiště Viktorky bylo jedno velké brouzdaliště. Opodál lidé s telefonem v ruce bezmocně mávali rukama nad zatopeným sklepem a garáží. Vše bylo jasné když jsme uviděli kanál z kterého do výše 20 cm proudem vytékala voda. Další velké překvapení nás čekalo až na Baťově, kde teda už nepršelo tolik a tak byli i vidět. Prohnal se tu docela silný větřík, páč lámal vše co mu přišlo do cesty. Vzrostlé lípy vyvracel z kořenů a statné smrky lámal v půlce. Ohýbal malé stromky, lámal bezohledně větve. Otvíral střechy jako konzervy, a dělal pěkný bordel. Naše cesta skončila u klubovny. I přesto, že všude kolem byly polámané a vyvrácené opravdu velké stromy tak stromy těsně vedla naší klubovny zůstaly bez poškození. Což bylo asi jediné štěstí. Klubovna ovšem bez újmy nezůstala. Neznámo jak, ale vítr odnesl dva bloky vlnitého eternitu z kterého máme střech a tak začalo pršet na půdu a pak i dolů do velké klubovny. I přesto a možná snad proto, že pořád pršelo museli jsme střech alespoň troch opravit, aby do ní dál nepršelo. Částečně se to podařilo, ale bude to chtít vetší opravu. Ještě při odchodu jsem si všiml, že jedna rýna neodtéká a zjistil jsem, že je ucpaná takže jsme závadu jednoduše odstranily a mohli je jet domů.
No co aspoň bylo vzruší, to horko už byla nuda..:)

Poděkování

Chci poděkovat všem, kteří mi v roce 2006 poslali maily :

díky vaší dobrotě :
- jsem přestal pít coca-colu, neboť se s ní čistí skvrny na wc
- už ani nechodím do kina, neboť se bojím, že si sednu na infikovanou jehlu aids
- potím se, neboť již nepouživám doedoranty, dozvěděl jsem se totiž, že způsobují rakovinu
- již neparkuji v krytých parkovištích, neboť se bojím, že mi někdo daruje parfém, aby mě nadrogoval a znásilnil
- všechny moje úspory jsem poslal na účet amy bruce, chudého dítěte, které čeká na transplantaci srdce již alespoň posté a je zajímavé, že od roku 1995 má stále 7 let.
- můj mobil nokia, který jsem měl dostat zadarmo stále nepřišel a ani lístky do disneylandu
- 21 x jsem přeložil oslavu svých narozenin, neboť stále čekám na donášku vína zdarma a všichni mí přátelé již se mnou nemluví
- zapsal jsem své jméno na list s dalšími 3000 jmény na záchranu veveřice z mozambiku, která má každou chvíli vyhynout (a je tak vzácná, že ji ještě nikdo neviděl!)
- dozvěděl jsem se po 170-té, že msn hotmail mi zruší mailovou schránku, ale stále se nic nezměnilo
- znám již recept, jak najít spřízněnou duši: stačí napsat jméno na papír, poškrábat si záda a přitom se točit ve směru hodinových ručiček kolem renaulta 4l
- měl jsem mít neštěstí již přibližně 3000 x a být mrtvý asi 67 x, neboť jsem nikdy neodeslal maily dál a už vůbec ne do 24 hodin.

Děkuji vám

pondělí 4. června 2007

Vtipná neděle:o)

Atletické závody a probíhá hod kladivem.
Do klece vstoupí Čech roztočí kladivo a hodí 81metrů.
Následuje velký potlesk a reportér se ptá závodníka, kde že se to naučil takhle házet?
Čech odpoví: "Jsem kovář a s kladivem pracuju dnes a denně."
Po něm nastoupí Slovák a dosáhne výkonu 82metrů. Ještě větší potlesk a reportér se ptá na to samé.
Slovák odpoví: "Jsem dřevorubec, pracuji v lese a proto mám takovou sílu."
Jako poslední jde na řadu cikán, opře se do toho a naměří mu 85metrů.
Obrovské ovace a udivený reportér se táže, kde pracuje on.
Cikán odpoví:"Jsem nezaměstnaný."
Reportér se proto ptá, jak je možné, že má takovou sílu?
Cikán na to: Když jsem byl malý, tak mi dědeček povídal, jak ti někdo dá do
ruky kladivo, lopatu nebo něco podobnýho, tak to zahoď jak nejdál můžeš...

Po ulici kráčel dobrý, čestný Róm. Najednou, z ničeho nic, přiběhl k němu zákeřný důchodce, napíchl se mu na nůž a vnutil mu svoji peněženku..

Šejk posílá svého syna na studie do Ameriky. Po 14 dnech přijde dopis. "Škola je dobrá. Všichni spolužáci jezdí do školy autobusem, jen já autem!"
Šejk pošle šek na 500.000$ se vzkazem "Tak nám tam nedělej ostudu a ten autobus si taky kup!".

Rozhořčený Skot píše do redakce jednoho časopisu: "Pokud nepřestanete psát ty hloupé vtipy o Skotech, přestanu si váš časopis půjčovat!"


Jaký je rozdíl mezi českým politikem a baterií? Baterie má alespoň jedno plus!

Přijde poslanec s výplatou domů a začne bankovky vytahovat z tašky.Žena se na to zděšeně kouká a povídá: "Prosím tě, co s nimi mám pořád dělat? Vždyť už jich máme plné skříně a šuplíky. Já už to nemám kam dávat!" A poslanec povídá: "A to si představ, jak to musí vypadat v rodinách, kde pracují oba!"

Děti ve škole dostaly za úkol napsat slohovou práci na téma "Chudá rodina." Dcera milionáře nejprve dlouze přemýšlí a potom začne psát: "Byla jednou jedna chudá rodina. Otec byl chudý, matka byla chudá.
Chudá byla i jejich služka, šofér a zahradník. I jejich kuchař byl chudý..."


Sedí na zahradě chlap a žere jitrnice, tlačenku, prejt... Za plotem stojí žebrák a slintá.
Chlápek se na něj podívá a říká: Chceš kousnout ?
Ano, ano !
AZORE, TRHEJ !!!


-Tati, potřeboval bych nový hard-disk..
-A kouzelné slovíčko?
-Kua!Všechno je dneska zaheslovaný...

Starý Arab žije již pres 40 let v Chicagu. Moc rád by na své zahradě pěstoval brambory a zeleninu, ale je zde sám a cítí se již starý a slabý.
Jeho syn studuje v Paříži a otec se rozhodne napsat mu e-mail:
Milý Ahmede,
jsem moc smutný, ze nemůžu na své zahradě pěstovat brambory. Vím, ze kdybys zde byl, pomohl bys mi zahradu zrýt. Mám tě rád. Tvůj otec
Obratem obdrží odpověď:
Milý otce, prosím tě, nedělej v žádném případě na zahradě cokoli!!!
Schoval jsem tam "tu věc". Taky tě mám rád. Ahmed
Jen pár hodin nato obklíčí dum starého muže americká armáda, námořníci, FBI a CIA. Přeorávají a přerývají zahradu kousek po kousku, prohlížejí každý milimetr, ale nenajdou nic. Rozčarováni se opět stahují....
Týž den dostal starý muž ještě jeden e-mail od syna:
Milý otce, jistě je nyní zahrada kompletně zryta a můžeš zasázet své brambory.
Víc pro tebe z takové vzdálenosti nemůžu udělat. Mám tě rád.
Ahmed.

Manželský pár z Minneapolis se rozhodl odletět na Floridu, aby se vyhnul obzvlášť studené zimě doma. Manželka potřebovala v zaměstnání dokončit ještě nějaký úkol, a tak se rozhodli, že manžel poletí ve středu a jeho žena jej bude následovat až příští den. Manžel po příletu do Miami v hotelu zjistil, že má ve svém apartmá k dispozici i počítač s internetovým připojením. Rozhodl se tedy poslat manželce e-mail. Při psaní adresy ale vynechal jedno písmenko, chybu nepostřehl a e-mail tak odeslal na špatnou adresu. Mezitím, kdesi v Houstonu, se vracela jedna žena z pohřbu zesnulého manžela. Její choť byl po mnoho let významný činitel a tudíž přišlo velké množství kondolencí včetně i e-mailem. Vdova se rozhodla poštu přečíst a už po přečtení prvního e-mailu hlasitě vykřikla a v mdlobách se sesunula k zemi. Výkřik zaslechl její syn, vběhl do místnosti,uviděl matku ležící na zemi a na stole běžící počítač. Na monitoru četl následující: Komu: Mé milované ženušce Předmět: Jsem na místě Datum: 16.ledna 2006 Vím, že budeš mým e-mailem překvapena.
Tady totiž jsou počítače taky a já ti tedy můžu o sobě poslat zprávu.
Právě jsem dorazil a jak vidím, vše je tu připravené i pro tvůj zítřejší příchod. Moc se těším, až tě zase uvidím! Doufám, že tvá cesta sem bude stejně bezproblémová jako byla ta moje. Tvůj milující manžel
P.S.: Tady dole je opravdu horko.

sobota 2. června 2007

Nejsem z cukru...

…takže když zmoknu tak se nerozpustím. Zkusili jste někdy jít v dešti s vědomím, že deštník máte v batohu? Zkuste to. Opravdu. Já to mám právě za sebou. Šel jsem se projít, ale začalo pršet a tak sem zašel na pivo. Dvě. Ale víc ne. A když jsem se vracel, čekaje na zastávce na bus a pln myšlenek, které ve mně vyvolávaly spoustu pocitů, sem začal přemýšlet co tak asi dneska večer lidi dělají…Napřed jsem si vzpomněl na své nejbližší. Někdo si užívá poslední divokou párty se spolužákama, někdo pije pivo s kámošem v nové hospodě, někdo sedí u PC a hraje hry, někdo brouzdá po netu, někdo drtí čas na ICQ, někdo se dívá na film ať už sám nebo nesám, někdo je v práci, někdo jede z práce, někdo jede do práce, někdo se opíjí na diskotéce, někdo se právě vyboural, někdo právě ukájí chtíč, někdo páchá hygienu, někdo píše do blogu, někdo píše mail, někdo tankuje benzín, někdo sedí na rybách, někdo právě usíná, někdo už tvrdě spí, někdo bdí a myslí na někoho, někdo bdí a myslí na všechny, někdo bdí a něco ho bolí, někdo bdí a bolí ho srdce, někdo řeší mezilidské vztahy mezi 4 očima a za chvíli mezi dalšíma 4 očima…a nakonec ta koule možná zmizí..

středa 30. května 2007

Viikend!

Chtěl jsem napřed reagovat jen v diskuzi pod Lindiným spotem Parádní, ale jak jsem se rozepsal tak jsem si řekl, že by nebylo na škodu napsat po dlouhé době taky něco do svého blogu.
Ten víkend za to totiž stojí. Myslím, že to byl parádní víkend a opět se ukázalo, že když chceme, dokážeme udělat i kus práce a že jsme dobrá parta. Až na to fiasko s tím filmem v pátek večer. A z toho nedělního večera jsem neměl špatný pocit. Měl jsem takový pocit, jakoby končila jedna kapitola života. Ne moje, ale mám k ní blízko. Bylo vidět na všech (holkách), že jim to leží v hlavě. Ale na všem co končí je pěkné, že něco nového začíná…Vím, klasika, ale je to pravda…
Asi to vezmu pozpátku..V neděli ráno jsem jel za otcem do Olomouce dát mu „nový“ počítač, protože zatoužil být spojen se světem pomocí internetu. Sice se ten PC napřed nechtěl rozjet, ale nakonec se mu muselo chtít:) Zvládl jsem i rychlokurz obsluhy PC a Internetu.
Sobotní grilovačka u nás byla taková zvláštní. Teda alespoň mě se zdála. Kromě toho, že se naše pergola poprvé rozsvítila, tak sem si i užil pohodu za stolem a nekrčel se pořád u grilu. Jak to skoro vždy bývalo. Pokaždé říkám, že to dělám naposled, protože když je někdo domácí, musí pro všechno běhat a starat se o ostatní a pořádně si to neužije. No ale nikdy to nevydržím a znova to grilování uspořádám, protože vím, že když ne já tak nikdo. A navíc když jsem postavil tu pergolu, tak přece nebude stát jen tak:)

neděle 11. března 2007

Všechny barvy konce

















Klíček v dlani

Vracím se domů po zvláštně prožitém dni a po hodně shibiii večeru s pocitem, že mít postel, která je jen moje, je jedna z nejlepších věcí na světě. V ruce žmoulám obyčejný malinký klíček, který mě dělí od mojí postele a procházím zkrz centrum dění na Baťově, kolme Společenského domu, kde to ovšem žije asi hlavně v sobotu večer.Vidím okna vibrující pod tlakem beatu z diskotéky; refletory prosvítající skrze škvíry mezi težkými závěsy; spoustu mladých lidí čekajících na noční autobus; pobíhající teenagery jen tak v tričku; párečky líbající se na lavičkách; mladíka čůrajícího do porstřed okrasného záhona; partičku, která hraje flašku, ale vítězí ten, kdo se trefí do odpadkového koše z dálky, jinak sbírá střepy. A přehlédl jsem jistě nějaké zvracející za rožkem či v keříku. Ještěže mám svoji postel..

neděle 4. března 2007

Životní priority

Jsem na samém konci týdne. Za půl hodiny je půlnoc a ještě než v peřinách vyčkám na následující den, honí se mi hlavou myšlenky za posleních několik hodin či dní. Kromě týdne, který přímo překypoval myšlenkami v mé hlavě, až jsem měl pocit, že se mi hlava roztrhne se my taky vybavují situace z jeho závěru, tedy z víkendu. Který byl opět nabouchaný. Mimochodem myšlenka o zrušení blogu mě přešla. Myslím, že jsou důležitější věci, než přemýšlet o zrušení blogu. A právě priority mě přivedly k napsání tohodle spotu. Právě dnes jsem zažil tři situace, které se mi daly dohromady až před chvílí, když jsem zažil tu poslední. Napřed první. Dnes jsme se byli podívat za mojí babičkou na ARO. Ve svých téměř 88 letech a ne moc dobrém zdravotním stavu si zlomila krček, musela na operaci a teď je odkázánana přístroje. Ne, že by ji udržovali při životě, ale pohled na moji babičlu opletenou hadičkam a kablíky na pokoji s dalšími podobně, ne-li hůře, vypadajícími lidmi v nemocnici, která mě svým vzezřením vrátila snad o 40 let zpět, nebyl moc příjemný. V první chvíli se mi prohnalo hlavou, že tohle asi nechci vidět. Ale už bylo pozdě. Uvědomoval jsem si situaci. Na jednu stranu babička, kterou mám moc a moc rád, leží bezmocně na nemocničním lůžku a nikdo neví, jestli ještě, jestli vůbec, přijde domů po svých. Děsí mě totiž představa, že by umřela v nemocnici. Na stranu druhou, kolem pobíhají hezké(a to jako fakt) sestřičky, které se zájmem pečují o (staré) bezmocné paciety, v prostorách, které jim asi nikdo nezávidí a mě v tu chvíli napadá co je vedlo k tomu, že chtěli dělat tohle povolání a jestli je jejich, myslím velmi náročná, práce dostatečně ohodnocena. Přitom mi přijde, že tahle práce je pro ně asi rutina, a že pacienti "přichazejí" a "odcházejí" a s nimi příběhy blogujících vnuků. To byla první situace kdy jsem dnes přemýšlel o životních prioritách. Druhá situace, kdy přišli jako náhodou na řadu životní priority, byl pořad "Výměna manželek". Jedinečná reality show, která mění osudy lidí. Při výpovědi "učinkujících" bylo zřejmé, že stačí málo k tomu, aby si človek uvědomil svoje životní postavení a svoje životní priority. A taky to co dělá špatně a co dělá líp než jiní, vše je samozřejmě relativní. Poslední situace, která mi přivodila myšlenky na životní priority se zdá být banální, ale v kontextu to tak navypadá...."Musím se ještě učit, ale už na to nemám sílu. To bude poprvé co se vědomě nenaučím." Tahle věta, která mi byla odpovědí, ve mě vyvolala myšlenku, jestli je právě učení, kterým človek (jak který ovšem) tráví kolem 15 let svého života, tou správnou životní prioritou na prvním místě. Jsou lidi, kteří považují vzdělaní a věnování se mu za významnou životní prioritu a jsou lidi kteří vzdělání berou jako nutnou součást života a nechtějí se jim nijak podsatně omezovat. Já patřím k té druhé skupině i když už nestuduju. Samozřejmě životní poriority se postupem času hodně mění. Ale myslím, že ty základní se ve svém základu nemění. I když....

pondělí 26. února 2007

1060

Je pondělí po docela hodně nabouchaném víkendu. Myslím, že všichni, co čtou, tak ví co tím "nabouchaný" myslím. Hlavou se mi dnes v práci honilo asi tísícšedesát myšlenek a jedna z nich taky byla, že asi zruším svůj blog, protože mám pocit, že jsou věci, které bych neměl říkat celému světu , ale jen mezi 4 očima. Možná se z toho ale vyspím a možná taky ne.

čtvrtek 22. února 2007

Hľadám ťa - ajsíkjů

Dostal jsem mailem vtipný text o tom jak poznám, že žiju v roce 2007...třeba tak, že bez přemýšlení zadám svůj PIN mikrovlnce, mám již 4 roky stejné pracovní místo, ale tři různé firmy, po dlouhém dni v práci se doma hlásím firemním jménem v telefonu. Ale taky tak, že posílám mail kamarádovi, který sedí hned vedle mě, že když ráno vstanu, ještě před kafem spustím Outlook, propadnu panice, když vyjdu z domu bez mobilu a vrátím se pro něj, že při úsměvu nakláním hlavu...:-) nebo taky, že jsem ztratil kontakt s přáteli, kteří nemají mail...A co je na tom všem kromě toho, že se tomu zasměju smutné? Že je to všechno pravda! Kdo je z roverů nejméně informovaný člověk? John. A proč? Zkuste tipovat.... jo, nemá mail. Co myslíte, že udělám první když přijdu domů z práce? Přečtu si maily a zapnu ICQ. Nebo, zkuste někdy nechat mobil ráno doma. Budete celý den nervozní. Proč jsou lidi na ICQ neviditelní, nechtějí, aby jim někdo psal? Nebo proč mají ve statusu napsáno, nepište mi jsem napruzený! Tak proč je přihlášený když nechce, aby mu někdo psal. Jste nezvozní, když vám za celý den nepřijde jediná zpráva nebo mail? Já nevím, mě se to nestává. To není, že bych se chlubil, to je žalostný fakt. Proč se problémy mezi lidmi řeší pomocí SMS, mailem nebo na ICQ? Proč si kamarádi, kteří se vidí přes týden názory vyměňují v komentářích na blogu, v diskuzích nebo na chatu? Proč si lidi píšou blogy? To si jako neumějí popovídat normálně mezi 4 očima? Taky to dělám, že si osobní problémy řeším přes SMS nebo ICQ. Dělám to nerad, ale v tu chvíli je to jdnodušší, než to v hlavě tutlat a řešit to později. Dnes už se na ICQ můžu vidět s 80% všech kamarádu, se kterými si mám co říct a dokonce i s těmi, se kterými si toho říct moc co nemám, ale mám je v kontakt listu. Od té doby, co má můj nejlepší kamrád internet a ICQ, tak jsme spoju přestali chodit na pivo. Občas teda jo, ale...Je ICQ šetřič času (nemusím se s těma lidma scházet a složitě se domlouvat), nebo je to žrout času a kecáním (o ničem) trávím obrovskou spoustu času, který by se dal trávit jinak. Všichi trávíme u počítače velkou část našeho života, napadlo mě, že zkusím za každou hodinu co strávím u počítače, strávit hodinu v přírodě, nebo aspoň na procházce. Jen za napsání tohodle spotu bych ušel 3km lehkou chůzí mezi stromy. Takže myslím, že teď budu trávit hodně času v přírodě a na procházkách. Ale třeba taková pořádná akce, jako bude teď o víkendu se taky počítá. Takže za víkend naběhám hodiny na počítač:)...ale co když už pak na kompenzaci přírodou nebude zbývat čas??

pondělí 19. února 2007

ujela mu "Ovečka"

Mám pocit, že je čas napsat další spot... Je sice pravda, že spisovatel ze mě asi (asi určitě) nikdy nebude, ale občas se najde pár věcí, se kterými se chci podělit s ostatními. Možná bych měl začít víc číst, abych mohl víc psát.
Sobotní ples, tedy ples hasičský, fašankový, mi udělal další obrázek, jak může takový ples vypadat. Kromě toho, že panu kapelníkovi ujela "Ovečka" a další songy, které se střídaly v rytmu polka, polka, valčík, polka, polka, polka, ploužák, valčík, polka,....bylo docela komické, jak s průběhem večera přibývala společenská únava a naproti tomu odpadaly společenské konvence. A při pohledu na dvouřad držící se kolem ramen, který zpívaje mě neznámou lidovou píseň osvěžoval se domácí slivovicí jsem si říkal, co ti všichni asi dělají. Kdo je pan ředitel, kdo je paní, učitelka, kdo je pan obchodník, kdo je paní v trafice, kdo je pán za volantem, kdo je pán s lopatou,... Nakonec se všichni klátili ve stejném rytmu na jakoukoliv hudbu. Když jsem si představil, že domů pojedu s první cenou tomboly v náručí, chtěl jsem tu vepřovou hlavu raději nevyhrát. Když jsme se ale dověděli, že na 25 cen v tombole připadá asi 2000 losů můj strach o první cenu odpadl. A nedoufal jsem už ani v plastový barel či dřeváky:)

neděle 11. února 2007

Milý deníčku

Nebo spíš milý blogíčku? Při zakládání tohodle blogu mě napadla otázka, proč to vlastně dělám? Proč to vlastně všichni dělají? Když se ještě děníky psali do deníku a schovávali se pod polštář, tak si je četl většinou jen pisatel, tedy spíš pisatlka, protože neznám mnoho kluků, co by si psalí deník. Myslím že lidé mají potřebu se vyjadřovat, dávat najevo své pocity a názory ostatním. To bylo asi to, co mě vedlo k tomu, založit si blog. A proč tady a teď? No, protože sem si tady a teď četl V cilindru, a to mě inspirovalo k tomu, abych své myšlenky o blogu zrealizoval. Jako shodou náhod se ke mě dostaly dva články z Novinek.cz jeden byl zápis z blogu mladén pisalele na Novinkách o ůrovni diskůzí pod články. Psal že, takového zvěrstva se dále nechce účastnit a tak si založil blog a své názoy a pocity bude vyjaldřivat takhle. Další článek se týkal "průkopníka" českého blogingu, Ostravaka Ostavskeho. Článek o tom že vydává poslední, šestou, knihu ze svými zapisky a že se "stahuje z výsluní". Nikdy jsem jeho zápisky nečetl, ale několik řádek se ke mě dostalo, jako asi ke každému. Takže k tomu abyste dnes mohli oslovit několik desítek tisíc lidí stačí jen internet.Žádné knihy nebo čsopisy. Prostě jen blog, o kterém může vědět jen někdo nebo všichni. Takže vzhůru do psaní a žádné schovávání pod polstář!