Medvědín

Vracím se domů po zvláštně prožitém dni a po hodně shibiii večeru s pocitem, že mít postel, která je jen moje, je jedna z nejlepších věcí na světě. V ruce žmoulám obyčejný malinký klíček, který mě dělí od mojí postele a procházím zkrz centrum dění na Baťově, kolme Společenského domu, kde to ovšem žije asi hlavně v sobotu večer.Vidím okna vibrující pod tlakem beatu z diskotéky; refletory prosvítající skrze škvíry mezi težkými závěsy; spoustu mladých lidí čekajících na noční autobus; pobíhající teenagery jen tak v tričku; párečky líbající se na lavičkách; mladíka čůrajícího do porstřed okrasného záhona; partičku, která hraje flašku, ale vítězí ten, kdo se trefí do odpadkového koše z dálky, jinak sbírá střepy. A přehlédl jsem jistě nějaké zvracející za rožkem či v keříku. Ještěže mám svoji postel..

Jsem na samém konci týdne. Za půl hodiny je půlnoc a ještě než v peřinách vyčkám na následující den, honí se mi hlavou myšlenky za posleních několik hodin či dní. Kromě týdne, který přímo překypoval myšlenkami v mé hlavě, až jsem měl pocit, že se mi hlava roztrhne se my taky vybavují situace z jeho závěru, tedy z víkendu. Který byl opět nabouchaný. Mimochodem myšlenka o zrušení blogu mě přešla. Myslím, že jsou důležitější věci, než přemýšlet o zrušení blogu. A právě priority mě přivedly k napsání tohodle spotu. Právě dnes jsem zažil tři situace, které se mi daly dohromady až před chvílí, když jsem zažil tu poslední. Napřed první. Dnes jsme se byli podívat za mojí babičkou na ARO. Ve svých téměř 88 letech a ne moc dobrém zdravotním stavu si zlomila krček, musela na operaci a teď je odkázánana přístroje. Ne, že by ji udržovali při životě, ale pohled na moji babičlu opletenou hadičkam a kablíky na pokoji s dalšími podobně, ne-li hůře, vypadajícími lidmi v nemocnici, která mě svým vzezřen