neděle 11. března 2007

Všechny barvy konce

















Klíček v dlani

Vracím se domů po zvláštně prožitém dni a po hodně shibiii večeru s pocitem, že mít postel, která je jen moje, je jedna z nejlepších věcí na světě. V ruce žmoulám obyčejný malinký klíček, který mě dělí od mojí postele a procházím zkrz centrum dění na Baťově, kolme Společenského domu, kde to ovšem žije asi hlavně v sobotu večer.Vidím okna vibrující pod tlakem beatu z diskotéky; refletory prosvítající skrze škvíry mezi težkými závěsy; spoustu mladých lidí čekajících na noční autobus; pobíhající teenagery jen tak v tričku; párečky líbající se na lavičkách; mladíka čůrajícího do porstřed okrasného záhona; partičku, která hraje flašku, ale vítězí ten, kdo se trefí do odpadkového koše z dálky, jinak sbírá střepy. A přehlédl jsem jistě nějaké zvracející za rožkem či v keříku. Ještěže mám svoji postel..

neděle 4. března 2007

Životní priority

Jsem na samém konci týdne. Za půl hodiny je půlnoc a ještě než v peřinách vyčkám na následující den, honí se mi hlavou myšlenky za posleních několik hodin či dní. Kromě týdne, který přímo překypoval myšlenkami v mé hlavě, až jsem měl pocit, že se mi hlava roztrhne se my taky vybavují situace z jeho závěru, tedy z víkendu. Který byl opět nabouchaný. Mimochodem myšlenka o zrušení blogu mě přešla. Myslím, že jsou důležitější věci, než přemýšlet o zrušení blogu. A právě priority mě přivedly k napsání tohodle spotu. Právě dnes jsem zažil tři situace, které se mi daly dohromady až před chvílí, když jsem zažil tu poslední. Napřed první. Dnes jsme se byli podívat za mojí babičkou na ARO. Ve svých téměř 88 letech a ne moc dobrém zdravotním stavu si zlomila krček, musela na operaci a teď je odkázánana přístroje. Ne, že by ji udržovali při životě, ale pohled na moji babičlu opletenou hadičkam a kablíky na pokoji s dalšími podobně, ne-li hůře, vypadajícími lidmi v nemocnici, která mě svým vzezřením vrátila snad o 40 let zpět, nebyl moc příjemný. V první chvíli se mi prohnalo hlavou, že tohle asi nechci vidět. Ale už bylo pozdě. Uvědomoval jsem si situaci. Na jednu stranu babička, kterou mám moc a moc rád, leží bezmocně na nemocničním lůžku a nikdo neví, jestli ještě, jestli vůbec, přijde domů po svých. Děsí mě totiž představa, že by umřela v nemocnici. Na stranu druhou, kolem pobíhají hezké(a to jako fakt) sestřičky, které se zájmem pečují o (staré) bezmocné paciety, v prostorách, které jim asi nikdo nezávidí a mě v tu chvíli napadá co je vedlo k tomu, že chtěli dělat tohle povolání a jestli je jejich, myslím velmi náročná, práce dostatečně ohodnocena. Přitom mi přijde, že tahle práce je pro ně asi rutina, a že pacienti "přichazejí" a "odcházejí" a s nimi příběhy blogujících vnuků. To byla první situace kdy jsem dnes přemýšlel o životních prioritách. Druhá situace, kdy přišli jako náhodou na řadu životní priority, byl pořad "Výměna manželek". Jedinečná reality show, která mění osudy lidí. Při výpovědi "učinkujících" bylo zřejmé, že stačí málo k tomu, aby si človek uvědomil svoje životní postavení a svoje životní priority. A taky to co dělá špatně a co dělá líp než jiní, vše je samozřejmě relativní. Poslední situace, která mi přivodila myšlenky na životní priority se zdá být banální, ale v kontextu to tak navypadá...."Musím se ještě učit, ale už na to nemám sílu. To bude poprvé co se vědomě nenaučím." Tahle věta, která mi byla odpovědí, ve mě vyvolala myšlenku, jestli je právě učení, kterým človek (jak který ovšem) tráví kolem 15 let svého života, tou správnou životní prioritou na prvním místě. Jsou lidi, kteří považují vzdělaní a věnování se mu za významnou životní prioritu a jsou lidi kteří vzdělání berou jako nutnou součást života a nechtějí se jim nijak podsatně omezovat. Já patřím k té druhé skupině i když už nestuduju. Samozřejmě životní poriority se postupem času hodně mění. Ale myslím, že ty základní se ve svém základu nemění. I když....